Lyrics: Ať bylo mně i jí
tak šestnáct let,
zeleným údolím
jsem si ji ved.
Byla krásná, to vím,
a já měl strach jak říct,
když na řasách
slzu má velkou jako hrách.
Sbohem, lásko nech mě jít,
nech mě jít, bude klid,
žádnej pláč už nespraví
ty mý nohy toulavý.
Já tě vážně měl moc rád,
co ti víc můžu dát,
nejsem žádnej ideál,
nech mě jít zas o dům dál.
A tak šel čas,
a já se toulám dál,
v kolika údolích
jsem takhle stál,
hledal slůvka, co jsou
jak hojivej fáč,
bůhví, co jsem to zač,
že přináším všem jenom pláč.
Sbohem, lásko nech mě jít,
nech mě jít, bude klid,
žádnej pláč už nespraví
ty mý nohy toulavý.
Já tě vážně měl moc rád,
co ti víc můžu dát,
nejsem žádnej ideál,
nech mě jít zas o dům dál.
Já nevím, kde se to
v člověku bere,
ten neklid, co ho tahá
z místa na místo,
co ho nenechá,
aby byl sám se sebou
spokojený jako většina
ostatních,
aby se usadil,
aby dělal jenom to,
co se má a říkal jenom to,
co se od něj čeká,
já prostě nemůžu zůstat
na jednom místě,
nemůžu, opravdu, fakt.